na Blog.cz

Byla jsem dokonale zmatená! Takové šílené dilema jsem ještě neměla. Náš milovaný Shakespearův hrdina si pokládal otázku "Být, či nebýt!" a já teď nevím, jestli "Jít, či nejít!". Hamlet to měl ale nakonec jednoduché, protože jeho trápení za něj rozhodl někdo jiný! Já se bohužel musím rozhodnout sama. Najednou se mi jakoby vyostřila mysl "Už vím, co udělám", vyhrkla jsem na Janu a ta na mě s obavami pohlédla "No fajn...Tak?", podívala se na mě tázavě. Sklopila jsem oči "Půjdu..." skoro jsem zašeptala a cítila, jak se kamarádka nadechuje "...ale neboj, jen kvůli tomu, abych mu řekla pěkně od plic, co si o něm myslím!" dokončila jsem rychle větu. Jana přikývla "Nejsem z toho vůbec nadšená, ale...snad víš, co děláš! A, každopádně budu stát za tebou, ať se stane cokoliv." usmála se na mě a já jí opětovala vděčný pohled.

Na další schůzku s ním jsem se vůbec nelíčila. Sice při výběru oblečení jsem strávila hodně času. Odůvodnila jsem to tím, ať vidí, o co přichází! V pět hodin a pět minut jsem přicházela malým lesíkem. Ani na okamžik jsem nezaváhala, co myslí tím naším místem. Bohů žel jsem si nepamatovala přesnou polohu, ale po krátkém hledání jsem uviděla kámen, u kterého jsme před tím seděli. Rozbušilo se mi srdce a projel mnou vztek, protože on tu ještě nebyl. Jestli to měl být zas jeden z těch jeho blbých fórů! Rozčíleně jsem se otočila a strnula. Přímo přede mnou stál on, v celé své kráse. Málem mě přemohla jeho krása a kytka, kterou držel v ruce, ale vztek ve mně naštěstí nepominul. Vzala jsem kytku a hodila s ní o zem. Podle jeho výrazu takovou reakci nečekal ani ve snu. Znovu mnou pro jel vztek. "Tak? Co mi furt chceš? No? Tak vysvětluj! Čekám...!" zasyčela jsem a Ondra sklopil oči "Je mi to fakt líto Moni!..." začal, ale já ho nenechala domluvit "Kdo ti dovolil mi říkat Moni?! Tak mi říkají přátelé. Pro tebe jsem Monika!" osopila jsem se a on s nevěřícným pohledem pokračoval "Opravdu mě to šílené mrzí! Já nevím, co mám dělat!". To už mi došla trpělivost "Tak dost. Chtěl si mi to vysvětlit. Ale jak jsem si i myslela, na to, cos mi udělal, omluva neexistuje! Ztrapnil si mě, před celou školou! Nejdřív jsi líbal mě a pak na druhý den si úplně stejně ocucával Markétu! Nenávidím tě za to! A dej mi už pokoj!" uviděla jsem v jeho očích slzy, což mě dost překvapilo, tohle bych u kluka nikdy nečekala. Najednou mi vzal obličej do dlaní a políbil mě. Ten polibek byl tak sladký, že jsem nechtěla, ať skončí! Ale po chvíli jsem se vzpamatovala a odtrhla se od jeho úst. Teď už i já se slzami v očích jsem jemně zašeptala "Proč mi to děláš? To tě to tak baví, nebo proč? Proč mi tak ubližuješ a líbáš mě, když miluješ Markétu.". Ondrou jako by projel blesk "To není pravda! Markétu nemiluju a nikdy jsem nemiloval!" skoro až zakřičel a já jsem se na něj nevěřícně a zároveň znechuceně podívala "Cože? Tak proč s ní chodíš? To podvádíš i ji?". Zvláštně se na mě podíval "Copak ty si myslíš, že ona mě snad miluje? Ne, ani náhodou. Možná se jí líbím to jo, ale nějak zvlášť na mně nelpí. Pro oba bylo to chození vlastně otázkou prestiže. Ona nejpopulárnější, nejoblíbenější a v uvozovkách nejhezčí holka a já kluk, tak jsme se prostě dali dohromady. Společně jsme tvořily nejpopulárnější pár, chápeš?". Já jen zavrtěla hlavou "Ne, nechápu. Teda, to, že ji nemiluješ a jsi s ní kvůli popularitě, chápu, jsou takový ubožáci, kteří po tom touží!" začala jsem a jemu při poslední větě spadly koutky úst úplně dolů a slzy se znovu objevili na krajích jeho očí, ale já pokračovala "Ale nechápu, proč musíš trápit mě! Veřejně mě ztrapňovat! A proč jsi mě vůbec líbal?" zadívala jsem se mu pevně do očí, ale on mě jen znovu přesladce políbil. Tentokrát už jsem neměla sílu to zastavit. Pak se jeho rty odlepili od mích, ale jeho čelo a nos byli stále přilepené na mé tváři. Jemně mě pohladil a zašeptal "Protože tě miluju!". Pak mě znovu políbil. "Od první chvíle, kdy jsem tě uviděl, jsem věděl, že tě miluju. První školní den v šatně jsi byla tak neodolatelná. A když jsi pak přede mnou upadla, byla jsi úžasně zranitelná a křehká. Prostě jsem do tebe po uši zabouchnul!" najednou jsem ho od sebe odtrhla "Tak proč ses nerozešel s Markétou a pak o mně nezačal bojovat? Proč jsi tu zranitelnou, křehkou holku ještě víc zrážel k zemi? Já ti nevěřím ani slovo!" zakřičela jsem a už se chtěla zvednout, když mě jeho ruce prosebně stáhly zpátky "Ale to jsem nechtěl! Hned ten den jsem se chtěl s Markétou rozejít, ale nemohl jsem. Všichni nás už tak znají, jsme prostě nejznámější pár, nemohl jsem to udělat. Ale fakt jsem chtěl. Když jsem tě pak viděl, jak tě Jana táhla ven celou bledou, chtělo se mi ze sebe zvracet!". Tentokrát už jsem se stáhnou nenechala a energicky vstala "Já ti nevěřím! Pro tebe je důležitější popularita než city holky, kterou dokonce i jak říkáš, miluješ! Jsi ubožák! Pokud mě skutečně miluješ a chceš mě, rozejdi se v nejbližší době s Markétou. Jinak se nemáme o čem bavit. Sbohem!" řekla jsem mu ještě rázně a jeho tam nechala. Nevěřícně se na mě díval a snažil se vsát. "Ale, to přece...Počkej!" zkoušel mě zastavit, ale já už vyběhla z lesa a běžela co nejrychleji.

Celý týden mi bylo strašně zle, ale pak jsem už prostě musela do školy. Znechuceně a úplně bez elánu plná obav co bude, jsem se dostavila do školy. Opatrně jsem otevřela dveře a ještě opatrněji sestupovala ze schodů. Trochu jsem se uklidnila, když jsem zjistila, že Ondra v šatně není. Hbitě jsem se převlékla a už vyrážela z šatny. Jenže to jsem asi neměla dělat. Přímo uprostřed schodů scházeli ruku v ruce Ondra s tou krávou. Byla jsem jak opařená a i Ondra se zdál být zaskočený. Dokonce se mi zdálo, že když mě viděl, trošku cuknul a na malý moment se zastavil. Rychle jsem si zakryla obličej a před Markétiným výsměšným pohledem jsem okamžitě hbitě utekla. Ve třídě se na mě všichni dívali jak na zjevení a pátrali po příčině mojí nepřítomnosti, ale já jim nemohla dát jinou odpověď, než že se mi udělalo špatně a doma jsem dostala horečku. Jana na mě upřela lítostný pohled a s otázkou, jestli je vše ok, jsem jí povyprávěla příhodu z šatny. Další přestávku mi i ona řekla co se dělo ve škole, hlavně co jí řekl Ondra, když jí zastavil uprostřed chodby. Předala mi vzkaz, prý, že by neměla čisté svědomí, kdyby mi ho neřekla, takhle ať si to přeberu sama. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, možná že mu to je opravdu líto, jenže to nevím jistě. Jediné co vím, je to, že počkal, až nebude Markéta ve škole, což je šíleně zbabělé. Na oběd se mi nechtělo, protože jim odpadla hodina a měli oběd společně s námi, ale to by nebyla Jana, kdyby mě k tomu nedokopala. Znovu jsem vytušila hodně rychlý oběd. Jak jsem předpokládala, Ondra seděl u stolu se svojí Markétkou, zabolelo mě u srdce. Nevím, jestli sem měla halucinace, ale zdálo se mi, jakoby se na mě Ondra celou dobu smutně díval. Sedla jsem si zády k němu, abych měla alespoň trochu klidu. Rychle jsem do sebe naházela oběd, což bylo ale zbytečné, protože Ondra mezitím odešel. S klidem jsme odnesla oběd a za doprovodu kamarádky, která mi nenechala ani chvilku na to, abych mohla přemýšlet, že bych počkala, než vyjde z šatny a až potom tam šla, jsem odcházela z jídelny. Musela bych čekat asi hodně dlouho, protože Ondra seděl na svém obvyklém místě v objetí s Markétou a zdálo se, že se ještě dlouho k odchodu nechystá. Když jsem chtěla kolem něj nepozorovaně projít, najednou se o mě tak zvláště jako by náhodou opřel a já celá vytřeštěná nechápala co se děje, než jsem ucítila jemný tlak na dlani, do které mi Ondra dal jakýsi papírek. Se slovy "Ups, sory." se za hurónského smíchu kolem krku Markéty vydal k odchodu, ale těsně před tím, než mi zmizel z dohledu, se na mě lítostně podíval a usmál. Vůbec jsem jeho počínání nechápala, a když jsem se podívala na Janu, došlo mi, že ona také ne. Rychle jsem jí na dálku ukázala papírek. Kamarádka na něj nejdřív hmouřila oči, ale pak jí na obličeji vyrašil chápající usměv, s trochou obav. Rychle se ke mně rozběhla "Ty vole! To je něco! Co ti píše? No, to je doopravdy hajzl, teď tady byl s..." začala, ale když uviděla můj nepřítomný výraz, zmkla. Rychle jsem se posadila a celá roztřesená jsem začala papírek opatrně rozvírat. Jana ke mě zvědavě natahovala krk a já konečně celý papírek rozprostřela do prostoru přede mnou a nemohla uvěřit svým očím. Bylo na něm vlastním rukopisem napsané: Moni, moc se omlouvám! Jsem strašný vůl, promiň mi to. nech si to prosím vysvětlit! Zítra v pět na našem místě, moc prosím. Takhle jsem to nechtěl, vážně. Prosím, dovol, ať ti to můžu vysvětlit, budu čekat třeba celou noc. Ondra

Bože, to je takový hajzl! Chudák Monika. Nejraději bych mu dala přes hubu! Nadávala jsem cestou do školy, když jsem dovedla Moniku domů. Přišla jsem právě po první hodině. Všichni se mě ptali, co je Monice, že když přišla do školy, zářila jak sluníčko. Řekla jsem, že se jí najednou zatočila hlava a dostala migrénu. Bože! Ten chlap mi ale pije krev! No, chlap, che. Pravý chlap by se takhle nikdy nechoval! Celý den jsem viděla, jak se Ondra ohlíží, že by za Monikou? No jasně, ten myslí jen na tu svou Markétku. Monča nepřišla do školy ani další dny. V pondělí, když opět nebyla ve škole a nepřišla ani Markéta, jsem se šla o jedné přestávce projít. Najedou vidím, jak jde Ondra oproti mě. Chtěla jsem se mu vyhnout, ale on mířil nekompromisně kě mně. "Ahoj, je Monika ve škole? Je jí něco?" zeptal se mě najednou a já se na něj podívala snad nejhorším pohledem jakým umím "Děláš si srandu? Bože, řekni mi, že si ze mě děláš prdel! Tak, ty jí nejdřív pozveš na rande, kde jí políbíš a chováš se k ní jak ten nehodnější člověk na světě, pak jí ztrapníš před celou školou, začneš se obímat a líbat se svojí holkou a ty se ptáš co jí je? Si normální? Ubožáku! Proč jsi ji vůbec někam zval, proč jsi s ní vůbec mluvil, když o ní nemáš zájem? Baví tě si s ní hrát? Hrát si s jejími city? Si naprostý ubožák!" rozeřvala jsem se a on vypadal, jako by zrovna vypil jed "Ale, takhle jsem to nechtěl. Mezí mě to! Vážně!" začal litovat a já jsem mu div neplivla do obličeje. "Jo tak nechtěl jo? Nech ji napokoji! Nedovolím, abys ji zničil! Už se k ní nepřibližuj jasné! Běž se cucat s tvojí milovanou Markétkou! Jdi pryč prosimtě, je mi z tebe zle...". Ondra sklonil hlavu a když už jsem chtěla odejít, ještě na mě křikl "Pozravuj jí prosímtě! Řekni jí, že doufám, že jí bude brzo líp a že mě to doopravdy hrozně mrzí!". Jen jsem odfrkla a nemohla jsem uvěřit jeho drzosti. Už hraje i na mě milého nebohého chudáčka. Bylo mi z něho zle.

Ještě ten den jsem zavolala Janě a všechno jí dopodrobna řekla. Byla za mě moc šťastná. Ještě pořád jsem se z toho, co se stalo, nemohla vzpamatovat. Celý den jsem jen ležela a přemýšlela, nic jsem nemohla udělat. Další den jsem se do školy šíleně těšila. Vešla jsem celá zářivá do šatny a zrovna tam seděl Ondra s celou svojí partičkou. Ani nevím proč, ale šla jsem rovnou k němu, s úsměvem ho pozdravila a chtěla mu dát pusu. To, co následovalo, bych nikdy nečekala. Ondra se odtáhnul a nechápavě se na mě podíval "Co to děláš? Seš normální?" začal se s celou svojí bandou smát. Vůbec jsem to nechápala, včera se choval úplně jinak. "Hej vole. Ta kočička si snad myslí, že se ti líbí nebo co. Kráva." vykřikl jeden z nich a Ondra se pořád smál jak idiot. Podívala jsem se k naší šatně a uviděla Janu, jak nevěřícně kroutí hlavou. Jakoby toho nebylo málo, zrovna přišla Markéta. Čekala jsem, že jí všechno řekne a nechá ji. Jenže on ji láskyplně obejmul a políbil. Stejně jako včera políbil mě! Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Ondra se na mě podíval "Hej, co ty tu děláš maličká? Zajeď zpátky do školky! No tak, padej!" zařval na mě jak na psa a dostal za to pochvalnou odezvu od svých kamarádů. Všechno ve mně vřelo. Jak jsem mohla být tak blbá! Hajzl jeden hnusný! Otočila jsem se a celá ubrečená rychle běžela ke vchodu. Bože, to snad ne! Včera byl úplně jiný! Těsně přede dveřmi mě dohnala Jana a pevně obejmula "Je to idiot! Totální hajzl! Neboj, já mu to vytmavím, ten se ještě bude divit!" začala nadávat a já se k ní pevně přitiskla a nepřestávala brečet. "Takhle nemůžeš jít do třídy. Pojď, jdeme za učitelkou, že je ti zle a že tě odvedu domů." navrhla a já se s její pomocí dotáhla ke kabinetu naší třídní učitelky. Nebylo třeba ani hrát, že je mi zle, musela jsem vypadat příšerně. Když jsme vycházely, z dálky jsem viděla Ondru a chtělo se mi z něj zvracet. Jana si povzdechla a rychle mě táhla pryč. Celou cestu na něj jen nadávala. Doma jsem si lehla a zabořila hlavu do polštáře. Přesvědčila jsem Janu, že už může jít, že to zvládnu. Do večera jsem z toho dostala horečku a dokonce jsem i zvracela. Bylo mi strašně mizerně a doma jsem zůstala ještě týden.

Tak, poslední úpravy, ještě dotáhnout řasenku a je to. Jana mě připravovala na můj velký okamžik pravdu svědomitě. "Stejně je dobrý, že jim odpadla poslední hodina, takže dneska končíme zase stejně." rýpla si a já na ni vrhla jen krátký lítostný pohled. Otočila mě směrem k zrcadlu "Jsi nádherná, teď už ti neodolá." dodávala mi kamarádka sebevědomí. V klidu jsme šly na oběd. Seděli jsme přímo před ním, ale ani jednou si mě nevšiml, trochu mě to mrzelo. Jak mi řekl, po obědě jsem zůstala v šatně, všichni, včetně Jany, která mi ještě popřála hodně štěstí a poplivala mě, už byli pryč. Deset minut jsem jen tak seděla na lavičce a nervózně podupávala. Už jsem měla pochyby, jestli to opravdu myslel vážně, když jsem uslyšela kroky směřující k šatně a jak jsem doufala, z poza rohu vyšel ten nejhezčí člověk s nekrásnějším úsměvem na světě. Neudržela jsem se a jen cítila, jak moje koutky úst samovolně stoupají nahoru, když moje oči spočinuly na věci, kterou měl v ruce. Byla to růže, krásná bílá růže. Znovu jsem se rozklepala, a když se ke mně přiblížil, znovu jsem začala nesmyslně blekotat "Ty-ty jsi opravdu přišel.". Krásně se usmál a podal mi růži "Přece jsem ti to slíbil." dodal a k mému úplnému úžasu mi dal neohrabaně pusu na líčko. Myslím, že kde kdo by si mě v tu dobu spletl s rajčetem. "Tak, půjdeme?" zeptal se a já z něj nemohla spustit oči. Tato věta mi připomněla moji včerejší nesmyslnou otázku, a rozhodla se, že tentokrát už je na místě "Kam půjdeme?". Ondra se zase tak sladce usmál, vzal mě za ruku a přistoupil ke mně blíž "To je překvapení. Tak pojď.". Na nic jsem už nečekala, nechala se táhnout jeho rukou a přitom jsem se cítila jak ve snu, v tom nejkrásnějším snu. Ale pořád jsem nechápala, proč? Venku se pořád ohlížel, až mi to bylo nepříjemné, to se za mě stydí? Nevěděla jsem kam, a jak jdeme, jen jsem vnímala jeho ruku a soustředila se, abych nezakopla. Najedou zpomalil a rychle mi dal zezadu ruce na oči "Teď se nedívej. A nešvindluj!" řekl a mě ani nenapadlo, že bych oči otevřela. Jeho ruky se dotýkali mých očí a já tu chvíli chtěla zachovat na věky. Šel se mnou ohleduplně krůček po krůčku, když v tom najednou své ruce sundal "Můžeš.". Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Zavedl mě na místo, které jsem ještě nikdy neviděla, ale přitom bylo tak nádherné. Bylo to na kraji města, u řeky, bylo tam nádherně. "Páni." vydechla jsem. "Jsem rád, že se ti tu líbí." přiznal a posadili jsme se na kraj břehu. Chvíli jsme se jen tak bavili o škole, známkách a učitelích. Najednou mě jednou rukou objal. Stydlivě jsem se zachvěla a on se mi zadíval do očí. Neudržela jsem se a musela se taky dívat do jeho krásných uhrančivých očí. Jeho obličej se přibližoval a já ztratila svou soudnost. Říkala jsem si, že s ním přece nemůžu podvádět Markétu, ale teď, mi nějaká Markéta byla ukradená. Najednou jeho obličej zastavil dva centimetry od toho mého a já zavřela oči. Jeho rty se dotkly těch mých a on mě krásně a dlouze políbil. Vznášela jsem se v oblacích. Bylo mi překrásně! Jeho rty byly tak hebké. Najednou se jeho obličej začal oddalovat a já se na něj znova podívala. "Tohle bys neměl dělat." špitla jsem ještě celá omámená. Chtěla jsem se praštit! Zkazit takový kouzlený okamžik! Trochu zklamaně se na mě podíval, zřejmě mu to bylo taky líto "Myslíš Markétu? Na tu teď nemysli, teď jsi tu pro mě jen ty." zašeptal zas on a chtěl mě pomalu povalit na zem. Z posledních zbytků soudnosti jsem se znovu posadila "Co to děláš? Tohle není dobrý, z tohohle nic dobrého nekouká. Musím pryč." vykřikla jsem a už se chtěla zvednout, dokud mě jeho silné paže nezastavili a nepodíval se mi zhluboka do očí "Promiň, jsem idiot. Markéta mě teď vůbec nezajímá. A nechoď sama, doprovodím tě." začal vstávat a já ho následovala. Bylo mi hrozně slabo z toho všeho, nic jsem nechápala. Doprovodil mě za roh mého domu, nechtěla jsem, aby mě s ním viděli rodiče. Znovu mě políbil a na rozloučenou mi zamával. Cítila jsem je jak v ráji!

"No ty vole!" zaznělo z Janiných úst, když jsem jí následujícího dne vylíčila svůj včerejší rozhovor s panem dokonalým. "Já vím, taky tomu nemůžu uvěřit!" nadskakovala jsem na židli celá nadšená. "Hm, Monika ve škole není ani dneska, něco mi tu nehraje. Proč tak najednou? Nechová se zrovna zamilovaně...", při pohledu na můj obličej jí došlo, že šlápla vedle "...no dobře, promiň, možná je zamilovaný. Jen říkám, že by sis od toho raději neměla nic slibovat, je to všechno hrozně divné. Slibuješ?" nasadila Jana ten svůj psí výraz, takže jsem jí nemohla říct nic jiného, než "Neboj, budu opatrná a nohama na zemi, slibuju.", i když v skrytu duše jsem věděla, že budu dělat přesně pravý opak. "Moni, musím ti něco říct. Víš, jak jsi před ním tehdy spadla, zdálo se mi, že se k tobě chová, jakoby tě znal. Nikomu jinému by nepomohl, na to je moc velký boss! Na tebe se díval tak, jinak. Dokonce i Markéta si toho všimla a pak se trochu chytli, ale znáš ho, hned si ji zase udobřil." vyhrkla na mě najednou moje spolusedící. Nevěřila jsem svým uším a začala se šíleně usmívat "Myslíš to vážně? Jako, že mu na mně záleží? No, je pravda, že se mně včera ptal opravdu, jako by měl starost. Pane bože, já jsem tak šťastná." začala jsem na židli točit, až mě Jana musela krotit "No tak, brzdi, kvůli tomu jsem ti to neříkala! Já jen, že mu nejspíš doopravdy nejsi lhostejná, no...". I přes pevné sevření jsem se znovu začala vrtět a šťastně zářit. Teď jsem měla potvrzené, že mu nejsem lhostejná, no to je super! Nemůžu uvěřit svému štěstí. Ale, co když je to všechno jinak. Nepomohla jsem si od černých myšlenek a na chvilku si připustila, že by to opravdu mohlo být jinak. "Copak zlato? Neboj, nakonec to dobře dopadne, uvidíš!" usmála se na mě moje kamarádka a já ji pevně obejmula "Děkuju, že stojíš při mě. Za to ti budu do smrti vděčná!", Jana se na mě usmála "No, však ti to taky za Dana dlužím, nemyslíš?" řekla a obě jsme dostaly totální záchvat smíchu, až nás některé spolužačky musely krotit.

Další přestávku jsme se šly projít, často takhle chodíváme sem a tam po chodbách, když nemáme co dělat a nudíme se. "Já to vážně nechápu. Proč na mě čekal? Proč tak najednou?" sedla jsem si smutně na schody "Á, takže taky pochybnosti, co? Neboj, brzo to zjistíš. Buď v klidu." začala mě Jana utěšovat "No, pokud mám zjistit, že je to podvrh a jsem mu volná, tak ať raději nadosmrti žiju v nejistotě!" skoro jsem zařvala a moje kamarádka mě znovu obejmula "Jejda neboj. Jsi z té dnešní schůzky nějak přešlá." začala se mi smát a já jí naoko praštila "No, tak dík! A vůbec, jsem šíleně nervózní, musím na záchod.". Když jsem to dořekla, začala se Jana šíleně smát, čímž mě pořádně namíchla, ale pak se o mě opřela a já jí to odpustila, je to prostě puberťačka. "Tak fajn, počkám ve třídě" oznámila mi a já už s posunkem, že rozumím, odcházela směrem k záchodům. Jakmile jsem chtěla zabočit, někdo mě prudce chytl za rameno a zatáhl za roh. Když jsem zjistila, kdo to je, málem mě porazilo. No, kdo jiný než Ondra. V šeru mu to moc slušelo, vlasy měl krásně rozevláté, skoro jako by se zdálo, že se na tu schůzku připravoval. Oči mu svítily a jeho úsměv mě jako pokaždé dostal. Tázavě a zároveň vystrašeně jsem na něj pohlédla. "Počkej na mě po obědě v šatně jo? Já tam přijdu, slibuju." vychrlil ze sebe tak rychle, že jsem z toho skoro nic nepochopila. Jak se rychle objevil, tak se rychle ztratil, ani jsem mu nestihla nic říct. No, teď je mi alespoň něco jasné, když se se mnou takhle schovává. Sázka s kamarády to rozhodně není!

Ach jo, zase mu to tak šíleně sluší! Seděla jsem na lavičce a dívala se z dálky na Ondru, který zřejmě čekal na svoji milou. Bohužel, čekal zbytečně, Markéta do školy celý den nepřišla. Ve škole nebyla ani Jana, takže jsem měla oddychový den a jen tak nezávazně jsem se bavila s holkama. Vzhledem k tomu, že byla středa, kdy on chodí ve stejný čas na obědy, tak se mi na oběd nechtělo, jenže byly špagety, které mám strašně ráda a navíc jsem měla hrozný hlad. Takže jsem se rozhodla, že tam půjdu, až Ondra dojí. Holkám jsem řekla, že ještě musím na záchod a pěkně počkala, až Ondra vyjde z jídelny. Holky ještě jedly, divily se, kde jsem byla tak dlouho, tak jsem to svedla na velkou frontu a že jsem se dlouho upravovala. Když už holky odešly a já sama dojídala oběd, ve dveřích jsem uviděla povědomý obličej s hnědými vlasy. Trošku jsem sebou škubla a měla jsem pocit, že se na mě dokonce dívá, ale přičítala jsem to své bujné fantazii. Když jsem se tam znovu podívala, byl už pryč. Znova jsem se uklidnila a dojedla. To největší překvapení mě ale čekalo, když jsem přišla do šatny. Na vedlejší lavičce tam seděl Ondra v celé svojí kráse. Nechápala jsem to, nikdo jiný, kromě nás dvou v šatně nebyl a přece jsem ho viděla vycházet! Že by mě viděl jak jím a chtěl na mě počkat? Blbost, totální blbost! Prostě tu jen sedí, možná čeká na někoho jiného nic víc, ale stejně je to zvláštní, hodně zvláštní. Kupodivu jsem se sebou znovu nešvihla, jen se mi příšerně rozbušilo srdce a trochu jsem se roztřepala. Cítila jsem, jak mi srdce naráží o hrudní koš, ale snažila jsem se být klidná. Otevřela jsem skřínku a soustředila jsem se, abych neudělala další trapas. Sedla jsem si a obula boty, pomalu si na sebe dala mikinu a opatrně zavřela skřínku. Celou dobu jsem se tím směrem, jak je on nepodívala. Všechno proběhlo hladce, ale když jsem se odebrala k odchodu, zdálo se mi, jako by Ondra vstal a chtěl jít za mnou, ale nebyla jsem si jistá. Šla jsem tedy dál, ale pocitu, že mě následuje jsem se nezbavila. Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi, když v tom se za mnou ozvalo "Moniko! Počkej prosímtě.". Teď už jsem sebou opravdu málem švihla a omámená tím, kdo mě to oslovil, jsem se otočila a úplně nesmyslně se dívala, jestli tam není ještě někdo jiný, na koho by to volal. Zase nasadil ten krásný úsměv a nádherně, jak to umí jen on, se začal smát "No, myslím tebe. Vidíš tu snad nějakou jinou Moniku?". Asi jsem se musela tvářit dost vyděšeně a nechápavě, protože jeho výraz zvážněl "Promiň, jestli jsem tě vyděsil. Já, chtěl jsem se jen zeptat, jak se ti vede po té srážce, docela mě to vyděsilo, pořádně ses praštila do hlavy." začal vysvětloval a já tam stála jak pako s otevřenou pusou. Můj pulz by normálního člověka už jistě zabil a ten šílený tlukot musel určitě slyšet i on. Byla jsem tak hrozně překvapená, že se se mnou baví, že jsem i zapomněla, že se mě na něco ptal. Připomněl mi to až jeho tázavý pohled, ale stejně jsem ze sebe jen dokázala vykoktat "Ja-ja-jak znáš mo-moje jméno?". Tohle zas vyděsilo jeho., ale celkem v klidu odpověděl "No, zeptal jsem se Markéty.". To, že neřekl Markétky, nebo nějakou jinou zdrobnělinu, ale Markéty, mě strašně potěšilo. "No a odpovíš mi, prosím...", nasadil zase ten svůj tázavý výraz. Ach, jak ráda bych mu odpověděla, kdyby už nezapomněla, jak zněla otázka. Naštěstí měl dostatek porozumění, naklonil se na stranu a skoro zašeptal "...ptal jsem se tě, jak ti je po tom pádu..." jeho vlídnost mě dohnala k úplným rozpakům "Ale, jo...ce-celkem dobře", "A co hlava, nepraštila si se moc?" zase se tak sladce usmál... "Ehm...jo, hlava je v pohodě" vypotila jsem ze sebe a cítila se šíleně trapně. "No, tak to jsem rád...hm, tak, půjdeme?" řekl větu, kterou jsem moc nepochopila "Kam půjdeme?". To už se začal smát úplně "No k východu přece" odpověděl mi na moji příšernou otázku. Já jen mlčky přitakala a málem se hanbou propadla do země, taková pitomá otázka. Když jsme vyšli před školu a prostým ahoj jsme se rozloučili, doufala jsem, že je mému trapasení konec, jenže když už jsem se chtěla otočit, z čista jasna na mě vypálil "Nechtěla bys někam zajít? Třeba zítra po škole.". Tak to už byl pro mě jak hloupý vtip, jakoby to na mě někdo nastražil, skrytá kamera, sázka nebo tak něco! Jenže, když jsem se na něj podívala, do těch jeho krásných kaštanových očí, věděla jsem, že to myslí vážně. "Ráda, ale, nebude to Markétě vadit?" zeptala jsem se a podle jeho vytřeštěného výrazu mi došlo, že Markétu teď zrovna připomenout nechtěl. "No, nechodíme spolu snad, ne? A s kým se stýkám může být Markétě jedno, takže, zítra po škole na tebe budu čekat, ahoj" podal mi vyčerpávající odpověď a já byla jak ve snu, už jsem mu jen přikývla a zamávala. Pane bože, jak se krásně usmál! A na mě, ne na Markétu, jasné? Na mě! A pozval mě na rande! Počkat, tohle rande není, no, ale stejně, cítila jsem se jako v pohádce. Ani neumím slovy popsat, jak mi bylo nádherně!

Markéta zase přišla do třídy s úsměvem od ucha k uchu, přesně takovým, jaký měla pokaždé, když byla s ním. V srdci mě cosi bodlo a sklonila jsem se nad sešitem. Jana mi chlácholivě přejela rukou po zádech a přihnula se ke mně "Moni, kašli na ni, je to blbá barbie", bez hnutí jsem ji s vlažnýma očima odpověděla "Jo, jenže je to barbie, kterou Ondra miluje! A chodí s ní! Sakra! Co je tohle za spravedlnost!" práskla jsem perem o sešit, div jsem v něm nevydřela díru. Jana mi pero z ruk opatrně vzala "Nikde není přece dáno, že spolu budou na věky. I já jsem myslela, že u Dana nemám šanci, no a vidíš, kde teď jsem." usmála se na mě a dokonce i mě se koutky trochu pohnuly. Pravdou je, že i ona byla přesně takhle zamilovaná do o dva roky staršího kluka. Tehdy jsem jí nechápala, ale teď už moc dobře vím, jak se cítila. U ní to dopadlo dobře, přes nějakou holku se seznámili a on se do ní taky zamiloval, teď spolu už přes rok chodí. "No jo, jenže o něj neměla zájem nejvíc sexy holka na světě a navíc, ty jsi milionkrát hezčí, než já!" osvětlila jsem jí situaci a Jana si jen stačila povzdechnout, protože v tu chvíli se otevřeli dveře a vešla naše učitelka. Je to přesně týden, co jsem Ondru poprvé uviděla. Od té doby nemám chvilku klidu. Nemohla jsem tomu uvěřit, ani ve snu by mě nenapadlo, že ten kluk, o kterém Markéta celý čas mluvila, bude tak hezký, že se do něj zamiluju! Navíc o něm vůbec nemluvila hezky, jenom ho vlastně pomlouvala, že dobře líbá a že je třeba ho jen využít, že je do ní úplný blázen a udělá všechno, co si ona zamane. Kdyby se to všechno, co o něm říkala, dozvěděl, určitě by se k ní už takhle nelísal! Byla jsem strašně naštvaná, ona si ho vůbec nezaslouží! Celý den jsem trpěla jako vždy neustálé obrazy zamilovaného párečku, který spolu musel být snad každou přestávku. Když už konečně škola skončila a my šli na oběd, při vstupu do jídelny jsem se málem otočila a šla plnou parou vzad, jenže Jana mě postrčila a nekompromisně mě hnala vpřed. "Ať tě ani nenapadne odejít, nebudeš se kvůli němu omezovat!" řekla mi rázně a i přes můj odpor mi nedovolila odejít. Řekla jsem si, že pokud po tomhle nebudu mít žaludeční vřed, tak už nikdy. Takhle nervózní jsem snad ještě nikdy nebyla. Markéta seděla vedle Ondry a celou dobu si cosi špitali. Během dvou minut jsem v sobě měla celý oběd i s polévkou a okamžitě jsem z jídelny odešla. Naházela jsem na sebe oblečení a šla k východu. Zrovna jsem míjela dveře do jídelny, když z něj vyšel kdo jiný, než naši milý Ondra s Markétou. Najedou jsem ztratila nad vším kontrolu, nohy se mi zamotaly, já zakopla a skončila přímo před Odrovýma nohama. Ten se sehnul a svýma silnýma rukama mě chytil a snažil se mi pomoct. Nemohla jsem uvěřit, že se mě dotýká, něco tak úžasného jsem nikdy nezažila, chtěla bych tak zůstat navěky. Bohužel jsem si brzo uvědomila svůj trapas, rychle se zvedla a na otázku, jestli jsem v pořádku, jsem mu zamumlala něco ve smyslu, že je to dobrý a během vteřiny jsem byla ze školy venku. V tom spěchu jsem si ani nevšimla, že za těma dvěma vycházela z jídelny i Jana a všechno viděla. Venku jsem utíkala tak rychle, jak jsem ještě v životě neutíkala. Tak po sto metrech jsem zahla, tam jsem se opřela o zeď, celá ubrečená jsem sjela dolů a schoulela se do klubíčka. Sakra, tohle snad není možné, tohle se může stát jenom mě! Takový trapas a přímo před ním, to se mi snad zdá! Chovala jsem se jak malé vyplašené děcko! Úplně vytřesená jsem objímala mikinu, za kterou mě držel a přitom jí celou zmáčela.

To byl ten osudný den, den, kdy jsem šla první den na gymnázium, den, kdy začala nová etapa mého života, den, kdy jsem ho poprvé uviděla.

Do školy jsem přišla úplně v klidu, pozdravila jsem se s nejlepší kamarádou ze základky Janou, s kterou jsem se domluvila, že s ní budu sedět a ještě s pár lidmi, které jsem znala z předešlé školy. Markéta, miss z mojí bývalé třídy se kupodivu na gympl taky dostala a hned první den kolem ní bylo plno kluků. Pokaždé mluvila o nějakém klukovi z gymplu, s kterým chodila, neustále se s ním chlubila a všechny holky jí ho záviděli, ale podle toho, že se s nikým neobíma ani nelíbila a pořád se dívala ke vchodu do školy jsem usoudila, že její milý ještě nedorazil. Nevzrušeně jsem ji pozdravila a s Janou jsme jí obloukem obešly. První den jsme se jen seznámili s učitelkou, která nám řekla vše o škole a o jejím chodu. Po třech hodinách jsme se s ní rozloučili a šli domů. To jsem neměla dělat. Při vchodu do šatny se mi stalo něco, co jsem ještě nikdy v životě nezažila. Na lavičce tam seděli tři kluci, ale můj zrak se věnoval jen jednomu z nich. Krásnému hnědovlasému klukovi s úžasnýma hnědýma očima. Nemohla jsem uvěřit, co se to se mnou děje, ruce i kolena se mi rozklepaly, srdce se mi šíleně rozbušilo a já od něj nemohla odtrhnout oči. Když jeho zrak najednou zavadil o ten můj, rychle jsem ucukla pohledem a musela jsem se přidržet skřínky, aby to se mnou neseklo. Jana si všimla, že se mnou něco není v pořádku a pomohla mi se posadit. Ruce jsem držela pevně u sebe a nemohla jsem se pohnout. Ten zvláštní pocit jsem ještě nikdy nezažila. Když jsem se konečně trochu uklidnila, přišlo to nejhorší, Markéta si to naládovala přímo k tomu krásnému klukovi, líbezně se na něj usmála, on vstal a šel jí naproti, krásně ji objal a políbil "Ahoj lásko" řekl a usmíval se při tom tak krásně, jako nikdo, "Ahoj Ondrášku" odvětila mu líbezně jeho milá. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Proč zrovna já se musím zamilovat do kluka, který chodí s tak žádanou a krásnou holkou, jako je Markéta? Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? Dál jsem tam zůstat nemohla, vzala jsem Janu za ruku a táhla ji ven. Mezi tím se Ondra, jak jsem usoudila s Markétina přivítání, posadil, jeho láska si mu sedla na klín a pevně ho objala. Když jsem ten zamilovaný páreček míjela, měla jsem sto chutí jí dát pár facek. Konečně jsme vyšli před školu a já se pořádně nadechla čerstvého vzduchu. Jana se na mě nechápavě podívala a já se nezmohla na nic víc, než na prosté "Asi jsem se zamilovala".

Jak si můžete všimnout pod tímto článkem je první kapitola knihy, kterou píšu. Nevím, co si o tom mám mylset, jesik je to dobré nebo špatné. Dávám sem zatím první část a byla bych moc ráda, kdyby si někdo dal tu práci, přečetl si to a řekl mi, jesik je to dobré, nebo příšerné. Beru i kritiku, cokoliv...děkuju všem :)

Vaše Vanda :)